Mývatn

89 km východně od Akureyri se rozlévá jezero Mývatn (v překladu Komáří jezero), které patří k nejnavštěvovanějším lokalitám Islandu. Jezero bylo objektem nejrůznějším pomlouvačům už od dob středověku, kdy bylo i se svým kouřícím okolím považováno za jezero ďáblovy moci. Dnes na vás zaútočí hejna mušek a komárů, kteří naštěstí nekoušou. Mušky poskytují potravu rybám a tisícům ptáku, kteří se každým rokem slétají k jezeru, aby zde hnízdili. Vodní plocha jezera pokrývá více než 36 km2. Jezero leží na západní straně tektonického zlomu, jehož okolní erupce nevytvořily přehrazením místních pramenů pouze jezero samotné, ale také řadu horských masivů, kráterů a zvláštně se kroutících lávových ‚splavů‘, které obklopují jezero. Většina obyvatel žije na severním břehu jezera v Reykjahlíðu, kde je soustředěna většina služeb, nebo v jižně položeném Skútustaðiru. Jezero obchází silnice doprovázena několika cestami a pěšinami. Během sezóny nabízejí společnosti SBA a TREX několik autobusových zájezdů do této oblasti. Pokud jste odvážnější můžete se vydat na výlet autostopem…stejně jako já minulou sobotu, po deváté hodině ranní mi zastavila studentka biologie z Německa, měla namířeno k Mývatnu…Můj původní plán byl takový, že se podívám do některé části z oblasti Mývatnu…když mi Frederika prozhradila svůj plán, že by ráda procestovala celou oblast, nesměle jsem se zeptala, zda se k ní můžu přidat…neviděla v tom žádný problém…tak jsme vyrazily na dámskou jízdu…Naší první zastávkou byl Dimmuborgir (Temné město) . Ani nestačíte sledovat čas, když se procházíte po značených trasách a zkoumáte černé skalní útvary. Další zastávka byla snad samotné peklo Námafjall…kolem se kouřilo, bublala zem a nechyběl charakteristický zápach síry. Tato postvulkanická aktivita je způsobena prosakováním podzemní vody až kilometr dolů k vrstvám magmatu, kde se voda zahřeje, vrací se zpět k povrchu, kde vychází ven skrz vlhkou půdu za teploty 200 stupňů Celsia.O pár desítek metrů dál jsme tentokráte odbočili doleva…a několik hodin jsme strávili v samotné blízkosti sopky Krafly…po silnici projíždíte přímo pod potrubím elektrárny Leirbotn. Odborníci doufali, že se s využitím parních otvorů v oblasti získá výkon 60 MW, ale kromě toho, že se výstavba elektrárny shodla s Kraflinými ohni, jeden z vrtů během vrtání explodoval a vytvořil umělý kráter. Po léta elektrárna pracovala jen na poloviční výkon. Krafla (818 m) samotná vybuchla naposledy ve dvacátých letech 18. století během období známého jako Mývatnské ohně, jež započalo erupcí západní strany Krafly roku 1724, která vytvořila nový kráter Viti (Peklo); zemětřesení, které trvalo dalších pět let, otevřelo na západním svahu sopky řadu sopečných puklin chrlících lávové potoky, které téměř zničily kostel Reykjahlíðu. Mnohem později podobná zemětřesení, která proběhla mezi lety 1977 a 1984 během tzv. Krafliných ohňů, znovu otevřela pukliny táhnoucí se na sever. Jen 3 km od městečka Reykjahlíðu se rozkládá Bjarnarflag. Krajina je tady pustá, proděravělá malými krátery vyvrhující páru. Termální oblast, v níž stojí malá geotermální elektrárna, která je nejstarší na Islandu. Byla postavena v roce 1969. Před ní leží modrobílé jezírko, které připomíná Modrou lagunu. Odbočíte-li doprava, cesta vás dovede až k přírodním termálním lázním, jejichž voda má teplotu přes +40°C a obsahuje nejrůznější minerály (Ca, Fe, K, Mg, Na, S, Si, Al, As, Ba, Cd), které příznivě působí na pokožku. O kus dál stojí křemelinový závod Kísilidjan, zpracovávající na kysličník křemičitý bohaté skořápky jednobuněčných organismů, které tvoří 5 – 10 metrů tlustou vrstvu bahna ležícího na dně Mývatnu. Výsledný prášek se užívá v nejrůznějších produktech, od vodních filtrů až po zubní pasty. Odbočka také vpravo, po škvárové cestě jsme po dvou kilometrech zastavili před zatopenou puklinu Grótangjá. Voda v jeskyni je na koupání příliš horká, má kolem 48 stupňů. Naší poslední zastávkou po téměř deseti hodinovém putování jsme zakončily procházkou v přírodním parku Höfði…