Houbaření bez lesů?!

Impozantní demonstrace geologické a geografické historie planety Země díky aktivní vulkanické činnosti stále pokračuje. Hory, sopky, ledovce, údolí s divokými řekami, vodopády, národní parky. Ukázka, jak vznikají a vypadají přirozené ekosystémy, s čistým ovzduším, čistou vodou a téměř panenskou přírodou. Tolik asi představy či lákadla mnohých cestovních kanceláří. Skutečnost je však poněkud jiná. V některých pramenech se uvádí, že v době postglaciální byly na Islandu lesy, jež pokrývaly asi polovinu ostrova (převážně javory a další širokolisté dřeviny). Při osídlování, přibližně před 1100 lety, byly lesy běžně v nížinách a vystupovaly až po úpatí hor. Odhaduje se, že cca 20–40 % území bylo tehdy pokryto převážně tzv. „březovým křivolesem“ (s příměsí vrb a jeřábů) a až 60 % bylinnou vegetací. Po posledních dvou stoletích je však lesnatost ostrova necelé 2 % a plocha porostlá vegetací se zmenšila na polovinu. Zásadní příčinou odlesnění Islandu v minulosti bylo osídlování a zemědělství. Dřevo bylo spotřebováno na stavby a topení, většina lesů však byla přímo vypálena pro získání obdělávatelné půdy a pastvin. To vše spolu s drsným klimatem, výbuchy sopek s následným plošným pokrytím velkých území lávou a popelem, postupujícími či tajícími ledovci, zemětřeseními apod. způsobilo „ukázkovou“ půdní erozi na obrovských plochách. Vedle i u nás známé vodní eroze je však tady rozhodující eroze větrná. Snadné zranitelnosti půdy napomáhají její vlastnosti. Vznikají většinou zvětráváním lávy, jsou velmi úrodné, avšak i lehké. Obnaženou půdu, navíc rozrušovanou poměrně intenzivní pastvou, proto vítr snadno odnáší.Podle odhadů je dnes asi polovina území ve výškách do 400 m n. m. bez vegetace – jsou zde polopouště a pouště, a prašné bouře nejsou ničím výjimečným. Prašné bouře vedly již k zániku řady farem. Farmáři byli také první, kteří začali proti půdní erozi bojovat – stěnami z kamenů a výsadbou stromů kolem svých pozemků v místech převládajících směrů větru. Také svá obydlí odedávna ochraňovali stromy, nebo alespoň keři. Další z možností, jak čelit erozi, je omezit volnou pastvu. Ta je dnes v horách možná až od 15. července a trvá maximálně do konce září, v národních parcích je zakázána. Proto také na Islandu nepřehlédnete fermentaci píce – a všude mnoho bílých a zelených plastikových balíků. Ochrana půdy K potřebě znovuzalesnění země zasedal islandský parlament již v roce 1899, a prakticky bezprostředně se začalo s vyhledáváním vhodných ploch, dřevin a zalesňovacích postupů, nejprve na východě ostrova. Od roku 1907 byly tyto činnosti upraveny Zákonem o lesnictví a prevenci eroze na Islandu, a vznikla Společnost pro ochranu půdy (Soil Conservation Society – SCS), která pracuje dodnes. Jejím hlavním úkolem je rekultivace obnažených a poškozených oblastí a ochrana existující přirozené vegetace. V roce 1907 vznikla Islandská lesní správa (Iceland Forest Service – IFS), jež působí dodnes – jako vládní instituce pod ministerstvem životního prostředí. Má sídlo v Reykjavíku, organizačně sestává ze sedmi divizí, ty se pak člení na lesní závody. Hlavním úkolem IFS bylo a je znovuzalesnění země. V roce 1945 navštívil její tehdejší ředitel Hákon Bjarnason Aljašku za účelem studia tamních lesů a přivezl kolekce semen vhodných pro islandské klimatické podmínky. Tato Bjarnasonova aktivita je považována za počátek novodobého islandského lesnictví. V proslulém lesnickém arboretu Hallormstadaskógur dnes roste 38 druhů jehličnanů a 12 druhů listnáčů, dovezených převážně z Aljašky, Sibiře, Kamčatky a Kavkazu. IFS úzce spolupracuje se Zemědělskou univerzitou Islandu v Borgarnes a Islandským lesnickým výzkumným ústavem v Mógilsá. Hledáním a pozorováním vhodných druhů dřevin se zabývá zejména Výzkumná lesnická stanice u Hallormstaðuru, mj. na výzkumných plochách o celkové rozloze okolo 2300 ha. Pěstují také sazenice, které se rozšiřují po celém ostrově. Experimentování s dováženými dřevinami mělo své doprovodné jevy mj. v tom, jak zabránit případnému importu jejich chorob a škůdců. Údajně každá jednotlivá sazenice byla speciálně „dezinfikována“. Ostatně tato obava ze škůdců a chorob fauny a flóry přetrvává v islandské „úřední“ mentalitě dodnes. Hledání vhodných druhů dřevin je též cílem botanických zahrad. Nejproslulejší z nich je zahrada v Akureyri na severu ostrova, jež vznikla v roce 1912, a v současnosti se rozkládá na 3,6 ha. Největší a nejstarší část tvoří park se stromy a trvalkami, které pochází z celého světa. V nejnovější části je sbírka topolů a vrb, které se také osvědčily při vysazování v ulicích měst. Botanické zahrady zde mají vůbec výjimečné postavení. Islanďané si totiž váží každého rostoucího stromu, a vysazenými stromy je obklopeno skoro každé obydlí. Možná se to zdá naprosto nemožné, ale právě v těchto nehostinných podmínkách se daří různým druhům jedlých hub.Bohužel nikoho z místních nepotkáte na procházce s košíkem, neboť ke sběru hub jsou nedůvěřivý, a raději tuhle vyhlášenou pochoutku zakoupí v supermarketu. Sami ani netuší oč se připravují. Houbaři mi dají jistě za pravdu...není nad to se prodírat lesem, bedlivě a netrpělivě sledovat trávu,listí, až konečně se objeví... Mimochodem, víte, co udělá Islanďan, když se ztratí v lese? Postaví se...