Břetislav Olšer | Kyjev v tu půlnoc na 26. dubna 1986 spal, spalo i městečko pracovníků elektrárny Pripjat, spala celá Ukrajina a nikdo ještě netušil, jaké obrovské neštěstí všechny postihlo. Moskva zareagovala až za tři týdny. Tovaryšť Michail Gorbačov v rámci “perestrojkové glasnosti” mlčel jako hrob. Měl přece svůj likvidační úkol... Až po třech týdnech pronesl 14. května 1986 srdceryvný proslov:
“Potkala nás tragédie, nehoda na jaderné elektrárně Černobyl. Způsobilo to bolest mnoha sovětským lidem a vyvolalo paniku v zahraničí…” Čím hůř, tím líp pro smlouvu s USA, potažmo s Reaganem; je třeba přenechat studeno-válečníkům zemi v co nejhorším stavu, pro vhodné lichvářské půjčky pro obnovu zničených klíčových odvětví...
Havárie nastala 26. dubna 1986, v 1 hodinu 23 minut a 40 vteřin, kdy explodoval v černobylské atomové elektrárně V. I. Lenina čtvrtý blok reaktoru RBMK. Zabil na místě 31 lidí, z toho 28 zemřelo na následky silného ozáření, dalších 130 bylo zraněno a 134 vlivem radiace onemocnělo… Z okruhu “zóny smrti” - asi 30 kilometrů kolem Černobylu - bylo během následujícího dne evakuováno přes 130 tisíc obyvatel, z nichž zhruba dva tisíce zemřely v průběhu příštích let na následky radioaktivního ozáření. Celkem přišlo o život 3940 lidí z 600 tisíc zasažených nějakým způsobem radiací. Hlavní inženýr N. M. Fomin a jeho zástupce Djatlov byli za nedodržení bezpečnostních předpisů odsouzeni k deseti letům vězení.
“Okamžitě po výbuchu se k elektrárně začaly sjíždět požární sbory z celé Kyjevské oblasti, v pohotovosti byly i vozy Čerkaské, Poltavské i Dněpropetrovské oblasti. Postupná evakuace města Pripjať, v němž žili zaměstnanci elektrárny, začala už pár hodin po explozi RBMK. Pravdou je, že se Moskva v prvních dnech snažila hrozivé údaje utajit, nicméně stejně se chovali i Američané v případu Three Mile Island. Informovali o výbuchu až za dva dny, kdy teprve vláda nařídila evakuaci více než 200 tisíc obyvatel,” vysvětloval mi Jurij Ščerbak, ukrajinský ministr životního prostředí.
Kyjev se 1. května 1986 změnil k nepoznání. Všem bylo jasné, co se děje, jen v Moskvě dělali, že se nic nestalo. Kyjevské ulice byly čisté jako nikdy, vymyté kropícími vozy, u vchodů do paneláků, úřadů a kostelů ležely mokré hadry, každý si poctivě čistil podrážky bot. A nikde žádné děti. Rodiče je odvezli mimo město, k příbuzným, do pionýrských táborů. Rostly fronty u Aeroflotu, na nádraží. Desetirublová jízdenka do Moskvy stála na černém trhu desetkrát víc a v jednom kupé pro čtyři se tísnilo deset pasažérů. Už nešly na dračku finské pánské obleky a jugoslávské kožíšky, ale kufry, batohy a tašky, byl přísný zákaz prodeje mléka a mléčných výrobků, šťovíku, špenátu a salátu, kontrolou dozimetrů procházely mrkve, ředkvičky a brambory. To vše ze strachu z ozáření, i když radiace v Kyjevě nikdy nepřesáhla přípustnou normu.
Uplynulo šest let od havárie; byl krásný první máj roku 1992, květen jako z cukru. Celá hlavní třída Chreščatyk byla zaplněná vyšňořenými Ukrajinci, chystajícími se na prvomájový průvod, končící na náměstí Nezaležnosti. Něco jako pražský Václavák. A několik kilometrů dál, v malé ulici nad městem se shromažďovali pod dohledem policie příznivci strany Zeljonyj Svit a Greenpeace. Bylo šest let od 26. dubna 1986, exploze v Černobylu. Šli jsme úplně na konci průvodu jako černé ovce, doprovázené pastevci – milicionáři. Fotografování bylo povoleno, jen s malou výhradou – ne směrem na policisty, jinak hrozilo odebrání filmu. Šéf Greenpeace ing. Tichij tuto daň zaplatil, pak jsem mu posílal své záběry. Na zahraniční žurnalisty si netroufali...
Pak přikryli reaktor železobetonovým sarkofágem. Ten ale moc nevydržel, byl také stavěn rychle, většinou z vrtulníků zalévaný betonem. Brzy začal praskat a radiace unikala. Uvnitř sarkofágu zbyl podivný sloup, vytvořený jaderným palivem, jež se v průběhu tragické havárie protavilo skrz několik podlaží budovy. Těžko kontrolovatelná masa se ale začala rozpadat a vytvářela jemný prach. Z obav, že by toto vysoce radioaktivní prašné skupenství mohlo unikat skulinami ven, začali Ukrajinci sarkofág zevnitř kropit vodou. Ta však urychlila korozi, která hrozila zhroucením celé konstrukce. Do rozpadajícího se sarkofágu navíc pronikaly myši, ptáci i déšť a sníh, takže se uvnitř tvořily i sněhové závěje…
Štěstím zářící Kyjevané ve svém Skanzenu... Snímek Břetislav Olšer
Práce na zakonzervování třech bloků budou rozděleny do šesti částí a potrvají až do roku 2028. V první části bude rekonstruováno zásobování požárního systému elektrárny. Druhá etapa bude zahrnovat demontáž tlakových trubek a kontrolních a bezpečnostních kanálů. Následně bude reaktor 1. a 2. bloku převeden do stavu péče a údržby, kde bude postupně snižovat svoji radioaktivitu až na úroveň přírodního pozadí. Ve čtvrté fázi dojde k rekonstrukci střech reaktorových sálů 1 a 2, přičemž budou demontovány oba zavážecí stroje. Cílem je uvést bloky do stavu bezpečného a kontrolovaného úložiště nízko a středně-aktivních odpadů a zdrojů ionizujícího záření. Celý projekt bude stát téměř 41 miliónů euro. V letech 2028-2046 bude většina kontaminovaného vybavení z bloků vyvezena a samotné reaktory by měly být demontovány v rozmezí let 2046 až 2064.
“Pro každého, koho se jakýmkoli způsobem dotkla černobylská tragédie, se plynoucí čas jakoby rozpoltil na dva nestejné úseky - před 26. dubnem 1986 a po něm. Hodně to připomínalo válku. A u nás teď platí tato klasifikace: před válkou a po válce. Běžně od lidí slyšíte: to bylo před válkou, to znamená před 26. dubnem,” řekla jedna z hrdinek našeho vyprávění Anelija Perkovsk z Pripjati v úvodu knížky “Černobyl” Jurije Ščerbaka, lékaře, který zasahoval bezprostředně po havárii černobylského reaktoru. A co se za těch 29 roků změnilo? Zatím se stále řeší následky hrůzné exploze mezi zástupci Ukrajiny a francouzského sdružení Novarka, vítěze konkurzu, alespoň pracují na stavbě nového sarkofágu nad havarovaným reaktorem, který nyní zakryje plášť z oceli. Stavba potrvá asi pět let, tedy do roku 2015, aby poté nejmíň na dalších sto let neprodyšně kryla asi 160 tun radioaktivního odpadu. První železobetonová kobka kolem reaktoru RBMK (reaktor bolšoj mošnosti kanalnyj) byla dokončena v listopadu 1986.
Prvomájová demonstrace proti AE Černobyl... Snímek Břetislav Olšer
Černobylská elektrárna, která se nachází pouhých sedm kilometrů od běloruské hranice a 100 km od ukrajinského hlavního města Kyjev, byla uvedena do provozu v roce 1978 a byla ukázkovou jadernou elektrárnou v tehdejším Sovětském svazu. Osudový čtvrtý blok byl otevřen tři roky před havárií, v roce 1983… Jaká tedy je pravda o Černobylu, co je politická hra a co radiofóbie? Hledal jsem na tyto otázky odpovědi a byl pro ně několikrát v Kyjevě i v černobylské “zóně smrti”, hovořil jsem s lidmi z okolí Černobylu, s expertem Agentury pro atomovou energii se sídlem ve Vídni ing. Jiřím Beránkem,, jenž vedl v běloruském Gomelu odborníky zkoumající vliv této atomové katastrofy na životní prostředí. Setkal jsem se s fyzikem Vladimírem Tichým, šéfem ukrajinských Greenpeace, přijal mě ministr životního prostředí Ukrajiny Jurij Ščerbak.
Pripjať, ve tři hodiny ráno, 26. dubna 1986. Vypráví Ljubov Kovalevská: “Už jsme spali, když k nám vtrhla dívenka od sousedů - Teto Ljubo, všechny vzbuď, začíná evakuace. Rozsvítila jsem a už jsem slyšela kolem sebe dupot, někdo pláče, všichni jsou na nohou. Pak jsme se přesunuli na nádraží Janov, kde staví vlak na Černigov… Nakonec nás dali do autobusu do Poleského, pak dorazili dozimetristé a hlásili - botičky - zamořeno, kalhotky zamořeno, vlasy - zamořeno… Ulevilo se mi, když jsem maminku s dětmi vypravila na Sibiř…”
Ve své knize dává Jurij Ščerbak také slovo staršímu leteckému inspektoru Nikolaji Andrejeviči Volkozubovi (54), kteří popisuje situaci zapojení vrtulníků MI-8: …„Pripjať byla 27. dubna 1986 už úplně prázdná. Zvláštní pohled. Rozběhl jsem se na štáb, za generálmajorem Antoškinem. Další dva vrtulníky už shazovaly na reaktor pytle plné písku, dolomitického vápence, olova a oxidu bornatého… Kdy se doletělo nad reaktor, otevřely se dveře a pytle se prostě vystrčily ven. Vyhazovali jsme je až do tmy, Ohlásili jsme shození asi osmdesáti pytlů. Předseda komise Ščerbin řekl, že je to jako plivnutí do moře… Potřebných bylo přes čtyři tisíce tun… Celou noc ze sedmadvacátého na osmadvacátý jsme si s tím lámali hlavu. Už proto, že MI-8 dokáže na venkovních závěsech uzvednout až dva a půl tuny nákladu. Když jsme propracovali metodiku „náletů“, vyšlo najevo, že posádka musí držet mašinu nejméně dvě stě metrů nad zemí. Níž se rozhodně nedalo, za prvé kvůli radiaci a za druhé tam byl ventilační stopadesátimetrový komín. Takže těch 200 metrů bylo jako o fous. Ale ten komín se nám dobře hodil jako orientační bod…“
Snímek Břetislav Olšer
V roce 1992 bylo pro ukrajinské „zelené“ hlavním tématem uzavření AE Černobyl. Jedním z protestujících byl také doktor matematických věd Vladimír Tichij z kyjevského Institutu jaderné fyziky, který mi dal k dispozici vzpomínky 34letého inženýra elektrotechniky Jurije Jurjevič Badajev. Před lety měl 26. dubna 1986 službu v černobylském velínu Skala: „Byl to mozek, zrak a sluch celé elektrárny. Počítač, který sám vykonával všechny nezbytné operace a propočty, jež dodával do řídícího centra. Když Skala vypadla, byl celý velín jen houfem slepých koťat…“
Než nastal výbuch reaktoru RBMK, byl Jurij na svém stanovišti asi třicet metrů od bloku č. 4. Pak se objevilo na počítači, že starší inženýr u řídícího panelu stiskl tlačítko úplné odstávky reaktoru. Za pár vteřin se ozvala jedna exploze, za ní druhá a s ní rachot. Zhaslo světlo, pak se zase rozsvítilo z náhradního zdroje. Počítač fungoval, ale museli ho zakrýt plachtami, protože se na něj ze stropu valila voda. „Když jsme otevřeli dveře vedoucí k reaktoru, neviděli jsme nic, jen spoustu páry, dýmu a prachu. Hnal jsem se obvyklou cestou, ale výtah byl v troskách, na schodišti se válely kusy železobetonových nosníků a popraskané nádrže, Ale hlavně tam nebylo světlo. Z devátého patra tryskala spousta vody. Zakrývali jsme počítač… A viděli jsme, jak už vynášejí na nosítkách jednoho z kamarádů…“
Byla to hektická doba; byl jsem nesmrtelný a znal Kyjev lépe než Ostravu. Pět roků po havárii AE V. I. Lenina v Černobylu jsem šel v kyjevském prvomájovém průvodu se skupinou protestujících Greenpeace, setkal jsem se s náčelníkem kyjevské policie, s ministrem zahraničí Kučmovy vlády i s ministrem životního prostředí Ukrajiny MUDr. Jurijem Ščerbakem. Byl to rozšafný sympaťák, který mi hned kromě rozhovoru nabídl za sedmdesát dolarů přelet vrtulníkem nad “kukaččím hnízdem” sarkofágu na černobylském reaktoru č. 4. “Kdysi jsem byl odhodlaným aktivistou Strany zelených a bojoval za zrušení Černobylu. Byl jsem dokonce jako lékař při zásahu přímo v elektrárně po havárii 26. dubna 1986. No a pak jsem se stal ministrem a brzy mi došlo, že být aktivistou je jedna věc a být ministrem věc druhá,” smál ten bodrý brýlatý chlapík, co napsal knihu Černobyl, v ukrajinské vládě to brzy prozíravě vzdal a stal se velvyslancem v Izraeli…
Starý sarkofág je dnes časovaná bomba. Proto zástupci Ukrajiny a francouzského sdružení Novarka v roce 2007 podepsali v Kyjevě smlouvu o stavbě nového sarkofágu nad havarovaným reaktorem, který nyní bude zakrývat plášť z oceli. Peníze poskytli dárci a Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj. Jde o společný projekt Evropské unie, USA a Ukrajiny, který má za úkol “stabilizovat radiační situaci v okolí Černobylu na následujících 100 let”. Nejvíc peněz pochází od EU (zatím se počítá s částkou 110 milionů eur), kromě USA ale přispějí i Kanada, Japonsko a další země, pár milionků prý dá i Česko; svým důchodcům totiž zajistilo slušnou a energetickou pastvu na Černobylem aktivované louce na Opavsku, kde údajně budou doslova zářit štěstím...
Stavba už je před dokončením; plášťová plocha bude 190 metrů široká a 200 metrů dlouhá, aby zakryla reaktor a radioaktivní palivo. Výroba nového pláště o velikosti dvou fotbalových hřišť bude stát 1,4 miliardy dolarů… Další zvýšení ukrajinského dluhu? Taktika a strategie EU, USA, potažmo NATO. Lichváři ze Západu mají jasná pravidla "svobody a demokracie"; buď budete poslouchat jako hodinky, jinak skončíte pod kytičkami... a s nějakým Voltairem na nás nechoďte...Současná Ukrajina je přece i tak na pokraji bankrotu; jak píše server Vesti.ru, ukrajinská státní korporace Energoatom hodlá podepsat kontrakt na dodávku jaderného paliva, jak ale jinak, revoluce na Majdanu ukazuje na ty, co jí způsobili a proč; kontrakt bude podepsán s Američany. Používat by se mělo zatím ve třech reaktorech. Kontrakt má být uzavřen do roku 2020, přičemž jeho hodnota je okolo 100 milionů dolarů. Problém je, že Ukrajina má s americkým palivem negativní zkušenosti. Možná by si tato slova přečíst šéfové AE Temelín.
Do roku 2011 dodávala na Ukrajinu palivo do elektráren ruská společnost TVEL. Pak byl uzavřen kontrakt na dodávku paliva právě s Westinghousem, ale už během prvního roku se objevily problémy. Spočívaly v nekvalitním materiálu těla palivových tyčí obsahujících tablety s uranovým palivem. Vlivem ztráty geometrie a následného uvolnění mohly energobloky kdykoli opustit tělo reaktoru. Expert na atomovou energii Jevgenij Akimov upozorňuje, že ukrajinské JE byly projektovány s reaktory sovětského typu, tedy konstruované na palivo ruského původu. Americké palivové články prostě nejsou s touto konstrukcí kompatibilní. Ale, Majdan má svůj měkký mozek; Putinovo zločinecké Rusko ani náhodou, jedině “meid in júesej”… Česko - americký protektorát
Dne 9. dubna 2015 JE Černobyl na Ukrajině oficiálně vstoupila do fáze vyřazení z provozu. První fáze je takzvaným „konečným odstavením“ a zároveň fází ochrannou. Potrvá 10 let. Pro vyřazení 1. až 3. bloku z provozu se staví specializovaný sklad, který bude sloužit zároveň jako zařízení pro likvidaci nebezpečných kapalných odpadů. Výstavba skladu je již v závěrečné fázi a bude hrazen z „Účtu pro jadernou bezpečnost“. Ve skladu bude uloženo více než 20 000 palivových souborů. Skladování bude probíhat suchou metodou v ocelových sudech po dobu minimálně 100 let.
Evropská banka pro obnovu a rozvoj oznámila, že v březnu tohoto roku začala poslední fáze montáže sarkofágu, který překryje pozůstatky po zničené reaktorové budově 4. bloku. Dokončení je plánováno na konec roku 2017. Obří stavba byla vybudována v posledních čtyřech letech. Celkové náklady se vyšplhají na 2,15 miliardy euro a samotný sarkofág stál 1,5 miliardy euro. Další závazek Ukrajiny, resp. lichvářská půjčka, pokyny jsou jasné - budete držet hubu a krok, jak NATO, resp. USA pískají, jinak jdete pod kytičky...Ostatně, firmy z Nizozemska, Británie a USA - Shell a Chevron - už přece vlastní veškeré pozemky nad největšími zásobami tzv. břidličného plynu.
Je však skutečně za všemi radioaktivními problémy současného světa jen Černobyl, jak to prezentují naše média v rámci placené americké propagandy s řídícím centrem Schapirov na velvyslanectví USA v Praze? Nevzpomínám si, že by německá, švýcarská či francouzská zahraniční média, vládnoucí českému mediálnímu trhu, co má být "myšlením českého národa", připomenula v souvislosti s touto radioaktivní katastrofou roztavení reaktoru na americkém ostrově Three Mile Island v Pensylvánii v roce 1979, ani havárii anglického grafitového reaktoru ve Windscale v roce 1957, vyrábějící výhradně plutonium pro vojenské účely, a několik postupně explodujících amerických stíhaček, nesoucích jaderné zbraně, žádná zmínka nepadla rovněž o výbuchu skladu jaderného paliva v japonské Takaimuře, dnes ji předčila Fukušima... http://www.youtube.com/watch?v=YPsHUlBp4PI
Inu, jenom političtí tupci by si po černobylské havárii pomáhali k totálnímu bankrotu organizováním krvavého Majdanu a státního převratu, jak svědčí nynější katastrofální situace země, jež ji změnila v rozkradený obchod U snědeného krámu... Nejhorší je, že 99 procent Ukrajinců pracovalo, staralo se o své rodiny a děti, ráno museli vstávat do zaměstnání, zatímco pár stovek povalečů si od roku 2004 deset let bralo "oranžovou dovolenou" ve stanech na náměstí Nezávislosti; házeli Molotovovy koktejly, stříleli po policistech a mlátili je železnými tyčemi, aby dělali puč pro podvodné oligarchy...